Profesor Pavel Brunovský, který nás opustil před týdnem, byl nejen skvělým matematikem, ale především výjimečným člověkem, plným životního elánu. Měl jsem tu čest promluvit na posledním rozloučení s ním.
Poprvé jsem Pala zaregistroval, když jsem před 30ti lety začal studovat na Matfyzu. Jako student informatiky jsem byl tehdy rád, že dynamické systémy a bifurkace u pana profesora Brunovského nemusím absolvovat. Ani mě nenapadlo, že si budeme někdy tykat a že spolu budeme příjemně trávit čas při sportu a debatách.
Protože jsem se přistěhoval na Červený kříž později, jen z doslechu vím o tom, že kamarádi od mládí sledovali jednoho otce, který za každého (opravdu každého) počasí mírně přikrčený a hluboce zamyslený kráčel nahoru Mudroňkou, aby pak sestoupil do Mlynské doliny. Chodíval zásadně pěšky, jako by MHD neexistovala.
S Palom jsme se seznámili přes jeho syny Paka a Tomina, kteří zřejmě po svých rodičích zdědili schopnost vytvářet a udržovat společenství skvělých lidí. Hned jsme si začali tykat. Palo si tykal se všemi, hierarchie pro něj neexistovala, vědomosti ani tituly pro něj nebyly bariérou, na Tatačundri a výletech byl jedním z nás.
Sblížili jsme se v posledních letech poté, co jsme si s manželkou koupili běžky. Když to Palo zjistil, vyměnili jsme si telefonní čísla a od té doby jsme díky Palovi věděli, kde jsou vhodné podmínky na běžky a kde se dá bruslit. Hranici toho, co je vhodné, měl Palo posunutou a tak jsme běžkovali i v zledovatělých stopách, i v krutých mrazech, i ve sněžení, i v mlze a bruslili jsme i po praskajícím ledu na Dunaji.
Palo byl na běžkách vždy první. Na rozdíl od nás si své běžky poctivě namazal, vyznal se ve sněhu i ve voscích. Potom vyrazil svým vycvičeným stylem, vždyť běžkoval už od roku 1952. Na běžkách jsem ho nikdy nepředjel. Po běžkování, které bylo vždy delší a náročnější než jsme plánovali, nás v hospodě dorazil svými vzpomínkami z dob, o kterých čteme jen v knihách. Kromě jiného to byly i příběhy z počátků historie informatiky na Slovensku nebo doporučení na knihy.
Ale Palo nám nezvěstoval jen zprávy ze zimní přírody v oblasti Malých Karpat a Dunaje, ale i novinky a tipy na dobré jídlo a výlety. Například když jsme na Tatačundri prošli Silickou planinu, tak jen zmínil, že vedle ní je Plešivecká planina a ta je ještě krásnější. Nebo nás hravě bez navigace vedl vedlejšími cestami kolem Wiener Neustadtu, když jsme jeli autem běžkovat na Panoramaloipe. Na Brači jsme zase díky Palovi věděli, kde dozrávají fíky. A moruše v Murvici sbíral dříve, než jsme stihli ráno vstát. Dosud jsme nestihli několik z jeho doporučení: ochutnat boršč v Rusovcích, tvarohové buchty v Častej nebo vyběhnout na Sakrakopec.
Nevím, jestli byl Palo skautem, ale ve svém životě se vrhal do nových aktivit s dětským nadšením bez ohledu na svůj věk. Často s manželkou vzpomínáme na lyžování v Telgártu na Tresníku, kde Palovy kosti za námi hrkaly na sjezdovce a vždy nás dohnal. Když jsme mu o těch hrkajících kostech říkali, smál se na to. Jeho životní elán jsme mu záviděli a je pro nás dosud inspirací.
Děda číslo 1. Toto tatačundrácké označení a nápis na tričku nemohl dostat nikdo jiný než otec Paka a Tomina - hlavních spoluzakladatelů této výjimečné akce. Otec, kterým jim vštípil (nebo geneticky předal), že společné chvíle otců a dětí ve stanech v slovenské přírodě jsou krásné a nezapomenutelné pro všechny zúčastněné. I proto několikrát mezi nás v létě zavítal a aktivně čundroval i po 80-ce.
Takto v týdnu před Vánocemi jsme obvykle s Palom a dalšími vyběhli na jeden den s běžkami na Skalku. Přesně před rokem 19. prosince jsme tam byli také. V pátek 21. prosince jdeme na běžkách jeho oblíbenou Malokarpatskou hřebenovku Pezinská baba - Rača a bude nám chybět.
Děkujeme, Palo. Jsi pro nás inspirací a pro Tatačundristy Dědou číslo 1. Sbohem, Palo.
Palovy články o běžkování a historii informatiky na Slovensku
Počátky běžkování v Bratislavě a v Malých Karpatech
Začátky počítačů na Slovensku
